Kapitola z knihy Jak rostliny cestují.

Květenou určitého území rozumíme soubor rostlinných druhů a jejich společenstev na vymezen ploše stálých. Například mluvíme o květeně mohelenské stepi, květeně Krkonoš, květeně ČSSR atd. Naše dnešní květena není příliš stará. Její druhové zastoupení se utvářelo v průběhu posledních deseti tisíc let. Předtím byl vývoj středoevropské květeny násilně přerušen několika ledovými dobami. Stejně byla postižena květena Severní Ameriky. Ledové doby zcela přerušily plynulý vývoj starších třetihorních květen mírného a subtropického pásma. Období střídajících se dob ledových a meziledových včetně současnosti bylo jako samostatný úsek historie země nazváno čtvrtohorami. Ty zaujímají zhruba poslední milión let.

Ledovcové doby několikrát velmi drasticky zasáhly do vývoje všeho živého u nás. Mohutný ledovcový štít pokryl postupně vždy celou severní Evropu a zasáhl i část Evropy střední. Kromě toho se vytvářely samostatné ledovce v Krkonoších, ve Vysokých Tatrách a malý ledovec i v Hrubém Jeseníku a na Šumavě. Souvislé zalednění pokrylo celé Alpy a Kavkaz. Veškerá teplomilná květena ustoupila do oblastí kolem Středozemního moře a jen některé odolnější druhy dokázaly přežít na malých chráněných územích, například na výslunných vápencových stráních apod.

Zcela ustoupily lesní porosty, na jejichž místech se rozšířila květena severských tunder a chladných stepí. Lesy se zúžily na řídké porosty nenáročných dřevin vrb, bříz a olší rostoucích podél větších vodních toků. Na chráněných místech v nejteplejších oblastech přežívaly izolovaně poslední ledovou dobu též některé další listnáče.

Lovci mamutů, sídlící za poslední doby ledové na úpatí Pavlovských vrchů a v brněnské kotlině, spalovali na svých ohništích především dřevo smrků a borovic, méně jedlí, řídce jilmu a jeřábu. Kromě borovice lesní zde byla zjištěna i limba. Je to podstatně odlišná skladba dřevin ve srovnání se současností, v níž se jižní Morava stala domovem teplomilné stepní a lcsostepní květeny. Dřevo používané lovci mamutů nám prozradily zuhelnatělé zlomky nalezené na sídlištích člověka doby kamenné.

Od časů, kdy u nás zmizel poslední mamut, uplynula slušná řádka let. Vědci soudí, že poslední doba ledová skončila před deseti tisíci lety. V našich zemích' tehdy rostly už borovice a líska, v nížinách se stále více šířily duby, jilmy, lípy a celá řada dalších rostlin, dnes ve střední Evropě domácích. Navracely se k nám se zlepšujícím se podnebím ze svých jižněji položených útočišť. Spolu s dřevinami se šířily i druhy bylinné. Rostliny zvolna zaujímaly svůj dnešní areál, který se u většiny středoevropských druhů shoduje s jejich rozšířením v dobách meziledových. Možno říci, že se středoevropská květena „vracela domů", do míst, odkud ji vypudil ledovec a s ním drsné podnebí. Ale všechny druhy se nevrátily. Mnohé v Evropě vůbec vyhynuly, protože na jejich ústupu před studeným podnebím bylo pro ně Středozemní moře nepřekročitelnou překážkou. Některé druhy, které přežily nepřízeň ledových dob v jižní Evropě, nedokázaly v poledové době překročit horskou překážku Alp, a tak se už součástí středoevropské květeny nestaly.

Alpy stejně jako severní část karpatského oblouku mají rovnoběžkový průběh a jsou tím pro postup rostlin z jihu na sever velkou překážkou. V Severní Americe mají veškerá pohoří naopak směr poledníkový, a proto tamější vegetace mohla zcela volně ustupovat před ledovci a s ukončením ledové doby bez překážek se vracet zpět k severu. Proto je u severoamerických dřevin zvlášť nápadné druhové bohatství. Lesní porosty Spojených států a jižní Kanady jsou druhově nesrovnatelně bohatší než lesy střední a severní Evropy ve stejných zeměpisných šířkách (množství druhů javorů, smrků, borovic atd.).

Ledové doby měly tedy na květenu střední Evropy neblahý vliv. Po každém zalednění z ní některé druhy zmizely. Mnohdy vymizely celé rody. Jejich příbuzní se zachovali jen v Severní Americe a ve východní Asii. Tak ustoupily ořešáky, tsuga, korkovník a mnoho dalších. Z dnešních pouze jihoevropských druhů se do svého bývalého domova severně od Alp nevrátily kaštanovník jedlý, habrovec habrolistý, břestovec jižní, smrk omorika aj.

Poledová doba, v níž se rozvíjí lidská civilizace počínaje mladší dobou kamennou (někde ještě s doznívající střední dobou kamennou), nebyla v celém průběhu stálá. Během deseti tisíc let jejího trvání se podnebí několikrát dlouhodobě změnilo. Studiem rostlinných zbytků z různě starých vrstev (doplněným studiem živočišných pozůstatků - kostí obratlovců, schránek měkkýšů atd.) bylo prokázáno několik fází ve vývoji podnebí v době poledové. Tyto fáze se projevily i ve vývoji středoevropské květeny. Studujeme je z uchovaných lístků, z jehličí, z kusů dřev, z pylových zrn, ze semen i z plodů.

Na konci pozdní doby ledové (poslední fáze končící ledové doby) převládaly ve střední Evropě porosty tundrového charakteru s vrbami a s břízou. Nejstarší fázi poledové doby nazýváme preboreální; v ní došlo k ústupu této chladomilné vegetace a k rozšíření lesních porostů, v nichž převládaly borovice, bříza, pronikající líska, jilmy a první duby. Dosavadní drsné klima se počalo pronikavě zlepšovat. V následující boreální fázi pokračovalo ve střední Evropě oteplování. Bříza a borovice ustupovaly náročnějším jilmům, dubům a lískám. Vzestup lísky pokračoval natolik, že po ústupu borů určovaly lískové porosty do značné míry vzhled naší krajiny. Z dalších dřevin nastupovaly jasan, olše a lípa. Vrchol rozšíření lísky, která pak začala ustupovat, signalizuje současný stav suchého a teplého podnebí. Průměrná roční teplota se už přiblížila dnešní úrovni; srážky byly ovšem menší.

Oteplování podnebí se vzrůstající vlhkostí dosáhlo v poledové době vrcholu v následující tzv. atlantské fázi. Průměrná roční teplota se zvýšila o dva až tři stupně proti dnešku a současně se zvýšily srážky. Odtud také název této klimatické fáze, charakteristické vlhkým oceánským podnebím, jaké je dnes při pobřeží Atlantského oceánu. U nás toto podnebí neobyčejně prospělo rozvoji lesních porostů typu doubrav, v nichž jako hlavní dřeviny rostly dub, jilm, líska a jasan. V horách se současně rozšířil od jihovýchodu smrk a pronikl v tomto období až do západních Čech. Zároveň se v našich zemích objevili první zemědělci mladší doby kamenné. Připutovali ze zemí Blízkého východu, přinesli s sebou i obilniny a s nimi průvodní plevely chrpu modrák, oves hluchý, sveřep stoklasu a jiné. Květena střední Evropy se tak začala obohacovat o první rostliny zavlékané člověkem. Ty pak už trvale zdomácněly. Po stezkách se ve stopách člověka a jeho domácích zvířat dostalo k nám už tehdy z jihu rdesno ptačí.

Konec atlantské fáze proběhl ve znamení poznenáhlého ochlazování a do našich lesních porostů pronikaly od jihu další dřeviny: buk s habrem a po nich hned jedle. Pokles teploty k dnešní úrovni následoval v další subboreální fázi. Doubravy, které v předchozím období vystoupily velmi vysoko do hor (u nás až 800 m n. m.), omezily se na nižší polohy nížin, pahorkatin a podhůří. Začaly se utvářet horské lesy s bukem, jedlí a smrkem. Zhruba v té podobě, jak je známe z dnešních rezervací.

Poslední fází v poledové době je fáze subatlantská. V jejím starším oddíle došlo ke zhoršení podnebí natolik, že bylo o trochu chladněji než dnes. To prospělo především rozvoji bučin. V nižších polohách se v doubravách zvýšilo zastoupení habru. Měl na tom podíl i člověk, protože habr snášel zásahy člověka v lese (těžbu, pastvu) lépe než ostatní dřeviny. Vedle doubrav se tedy vytvořily smíšené dubohabrové háje. Ve druhé polovině tohoto staršího oddílu subatlantiku přišly do našich zemí slovanské kmeny. Rozvoj jejich hradišť a sídlišť spadá do konce období, kdy se podnebí oteplilo a bylo i méně vlhké. Současně už nabyla lesní společenstva konečného rozšíření a druhové skladby. Kdyby bylo možno vyloučit činnost člověka,. byly by se tyto lesy uchovaly do našich časů.

Tím se dostáváme do současného mladšího oddílu subatlantiku, který zabírá zhruba posledních tisíc let. Ve střední Evropě začal působit v té době zvýšený tlak lidské civilizace na přírodu. Rozšířily se sídelní plochy a orná půda, středověcí osadníci zabydlili pohraniční hory a rozrušili celistvost pohraničních hvozdů. Situace dospěla tak daleko, že na konci středověku bylo v českých zemích daleko méně lesů než v dnešní době. Tyto zásahy se projevily na celkovém vzhledu krajiny a silně pozměnily druhové složení veškeré květeny. Rozšíření mnoha druhů se značně zmenšilo a naopak některé nelesní druhy rostlin zaujaly nová území. Člověk zahájil umělou obnovu lesních porostů nejdříve jen vyséváním a později i vysazováním. Byl přinucen hospodařit v lesích podobně jako na polích. Avšak už nikdy nevrátil lesům jejich původní skladbu a vzhled. Jak vypadaly naše původní horské lesy, ukazuje nám malý zbytek pralesa na Boubíně.

Omezování lesních ploch, rozšiřování luk a pastvin prospívaly nelesní bylinné vegetaci, která se mohla v odlesněné krajině volně šířit.. Rostliny při tom využívaly a dosud využívají všech možností roznosu diaspor. Neblahé prvenství v tom mají plevely a rostliny rumištní. V našich zemích se začaly šířit i různé druhy stepní. Ty dříve rostly jen na vyprahlých, slunných, řídce zarostlých stráních, ale v mladším subatlantiku se začaly stále víc šířit i mimo ně. K životu potřebují sušší a nezastíněné polohy, a tak se pastviny a meze staly jejich druhým domovem. Příkladem je máčka ladní a srpek obecný. A to jsme jen zčásti naznačili, jak složitě se utvářela květena naší vlasti i sousedních zemí. Dnešní stav je výslednicí dlouhodobého vývoje, který trval téměř deset tisíc let a v němž se kromě podnebí stali stále více určujícími činiteli člověk a jeho práce.

Z knihy E. Opravil, K. Drchal: Jak rostliny cestují