Energii získávají rostliny ze slunečního záření, pojďme se tedy podívat na čem závisí, kolik jí dostanou.

Rozhodující energii získávají rostliny ze slunečního záření. K povrchu atmosféry se dostává sluneční záření o průměrné hustotě 1,38 kJ.m^-2.s^-1 (tj. 1,38 kW na jeden metr čtvereční). Tato hodnota je sluneční (solární) konstanta. Z původních 100% se od atmosféry Země odrazí 8% a od mraků 25% zpět, takže albedo Země je 0,33 (33%). Dalších 16% absorbuje atmosféra a přemění v teplo. Na povrch Země dopadá tedy celkem 51%. Z toho je 24% přímo dopadající záření Slunce, 16% je rozptýlené záření od mraků  a 11% je difúzní záření rozptýlené atmosférou. Z těchto 51% se zpět do prostoru odrazí jedna desetina, tj. 4% sluneční konstanty. Povrchem Země je tedy pohlceno 47% sluneční konstanty. Tato hodnota je silně ovlivněna oblačností a čistotou ovzduší. Hustota ozáření plochy Země, která není kolmá k dopadajícím paprskům závisí na úhlu dopadu (na výšce Slunce nad obzorem) a je tudíž závislá na zeměpisné šířce, ročním období a denní době. V průměru je to asi již jen 19% solární konstanty. Na konkrétní ploše dále závisí také na expozici ke světovým stranám a úhlu sklonu svahu.

Na obrázku je suma slunečního záření, které dopadne na zemi pro 50 stupňů severní šířky za jedno vegetační období (tj. 6 měsíců) v závislosti na sklonu ke světovým stranám. Na svislé stupnici uprostřed je úhel sklonu. Přerušované čáry spojují místa stejné sumy slunečního záření a umožňují zjistit, kolik světla dopadne na zem na svahu dané expozice a daného sklonu. Z obrázku je patrné, že nejvíce slunečního záření (4,5 x 10⁶ kJ m^-2) dopadne na jižní svah se sklonem 20-40 stupňů. Nejméně slunečního záření dopadne na kolmý severní svah.

Obrázek podle Jeníka a Rejmánka 1969, převzato z knihy Jiřina Slavíková: Ekologie rostlin, SPN Praha 1986. Text volně podle Ekologie rostlin.