Dobré ráno aneb 35 jedlých rostlin před studiem ČT v Brně

Autor: Mgr. Ivana Paukertová <ivana@paukertova.cz>, Téma: Jedlé rostliny, Vydáno dne: 26. 08. 2019

Před ochutnávkou v Dobrém ránu jsem udělala inventarizaci jedlých rostlin před Českou televizí v Brně.



Bér sivý Setaria pumila patří mezi trávy a má jedlé obilky. Je příbuzný béru italského Setaria italica, který je od doby bronzové pěstovaný jako obilnina, v současnosti se dává do ptačích zobů. Semena béru sivého můžeme používat jako proso.

Bříza bělokorá Betula pendula má jedlou, nasládlou mízu. Sbírá se časně na jaře, podobně jako u javorů, kromě jídla byla donedávna oblíbená jako přípravek na vlasy pod jménem "březová voda":  V Rusku a skandinávských zemích se vaří i z pupenů a mladých listů. Na ochutnávce jsme ji měli na beskydském kurzu, laskavým přičiněním hostitele.

Hadinec obecný Echium vulgare patří do čeledi brutnákovitých a podobně jako u brutnáku je chuť jeho listů přirovnávána k okurce. Listy se hodí do salátů nebo se dusí. Květy se kandují a používají do salátů nebbo na ozdobu jídel, syrové i kandované.

Javor klen Acer pseudoplatanus má stejně jako javor cukrový sladkou mízu, která se dá svařit na sirup. Nejvyšší obsah cukru má však z našich druhů invazní javor jasanolistý Acer negundo. Listy  se dříve dávaly v Polsku a Pobaltí na plech pod chleba a pečivo, kterému má dodat nasládlou chuť. Testovali jsme na 13. ochutnávce a na beskydském kurzu.

Jetel plazivý Trifolium repens má jedlé listy, květy a vařené kořeny. Některé formy obsahují v listech kyanogenní glykosidy, díky čemuž mohou být hořké. Podle mé zkušenosti bývají u nás jetelové listy častěji hořké než sladké (je potřeba před sběrem otestovat).

Jetel luční Trifolium pratense obsahuje v listech asi 4% bílkovin. Mladé listy vaříme jko špenát nebo stejně jako mladé květní hlávky přidáváme do salátů.

Ježatka kuří noha Echinochloa crus-galli má jedlé obilky podobně jako bér. Je oblíbená v Asii, jí se v Číně a také v Indii, kde se ježatková mouka používá na pečení chleba při hinduistických svátcích. V Koreji patřila v minulosti k pěti nejvíce pěstovaným plodinám.

Jílek vytrvalý Lolium perenne má jedlé obilky s podobnými nutričními hodnotami jako má oves, na rozdíl od něj však obsahují lepek.

Jitrocel kopinatý Plantago lanceolata je známou léčivu rostlinou. Jeho listy se dají použít v kuchyni, například smažené v těstíčku, jako zelenina anebo v exotických afrických receptech jako náhrada rostliny bitterleaf (Vernonia amygdalina). Semena se používají jako u následujícího jitrocele většího.

Jitrocel větší Plantago major má také léčivé účinky a jedlé mladé listy. Listy jsou však vláknité, v kuchyni mají proto větší význam semena, která se snadno sklízejí. Dají se používat na pečivo jako mák nebo kmín. Ve vodě semena nabobtnají jako chia, i když jim to trvá o hodně déle, a mají i podobnou chuť – tedy nijakou. Na ochucení „jitrocelového pudinku“ se dají použít recepty na přípravu chia.

Kozí brada luční Tragopogon pratensis patří ke kořenovým zeleninám. Mladé kořeny se jí syrové, starší se vaří. Obsahují inulin a jsou nasládlé. Způsoby přípravy a recepty jsou podobné jako u černého kořene. Jedlé jsou také mladé výhonky, jako chřest nebo do zeleninových jídel.

Laskavec ohnutý Amaranthus retroflexus může sloužit jako špenát. V dobách před příchodem špenátu do Evropy se vařily listy merlíků, lebed a laskavců. Drobná semena poslouží stejně jako amarant, naklíčená do salátů nebo umletá na mouku, nejlépe předem opražená. Mám tu recept na špenát, v článku najdete i nutriční hodnoty spařených listů.

Lebeda rozkladitá Atriplex patula je jedlá, chuť listů není tak delikátní jako u merlíku. Některé zdroje pokládají za jedlá i semena, ale zralá semena se mají projímavé působení přirovnávané k hlavěnce dávivé (ipecacuanha). Samozřejmě bude záležet na množství.

Locika kompasová Lactuca serriola je blízká příbuzná lociky seté, tedy salátu a pokud rostou vedle sebe, kříží se. Potomek bude mít znaky obou rodičů, takže asi neudělá příliš velkou hlávku, listy nebudou tak velké a křehké a možná bude mít na středním žebru pichlavé ostny, tak jako má locika kompasová. Jméno kompasová dostala podle listů, postavených kolmo a jedním směrem, dříve se věřilo, že ukazují světové strany. Stejně jako u salátu jsou mladé listy jedlé, dospělá rostlina je středně toxická. Podobně jako další druhy locik produkuje lactuarium s léčivými účinky, které se dříve v lékařství používalo na narkózu.

Lopuch větší Arctium lappa má jedlý kořen, v Japonsku se pod jménem gobo tradičně pěstuje jako kořenová zelenina. Méně známé je to, že jedlé jsou i další části – oloupaná lodyha, chutí i křupavostí připomínající kedlubnu a někdy i chuť hrášku, důkladně oloupané řapíky zbavené vláken (případně spařené), které někteří francouzi přirovnávají k chuti artyčoků a jako artyčoky se po ostříhání ostnů prý dá použít i květní úbor, známá kudlibabka.

Merlík bílý Chenopodium album je v Evropě a Americe považován za škodlivý plevel, v Asii a Africe se pěstuje jako zelenina. K potravinám patřil již v době železné, o čemž svědčí archeologické nálezy v zásobárnách. Jeho semena byla nalezena také v žaludcích mumií (lidí z bažin) z doby bronzové a železné. V Indii se nazývá bathua, na YouTube se dají najít desítky a možná i stovky receptů. Semena mají vysokou výživnou hodnotu, jsou bohatá na proteiny, vitamín A, vápník, fosfor a draslík. Ve 100 g syrových listů merlíku je téměř celá denní dávka vitamínu C (96%), přibližně dvě třetiny denní dávky vitamínu A a přibližně třetina dávky vitamínu B2, vápníku a manganu. Sušené listy mají dvojnásobek bílkovin než mouka. Navíc patří merlík k chuťově nejlepším divokým zeleninám, dá se jíst jen spařený, s máslem a solí a i v této jednoduché úpravě patří k lahůdkám. Kvůli obsahu kyseliny šťavelové se podobně jako u špenátu nedoporučuje konzumaci přehánět a ze stejného důvodu se doporučuje spaření před jídlem (což obsah vitamínu C sníží na 46%, viz článek).

Mléč zelinný Sonchus oleraceus je oblíbený v zemích kolem Středozemního moře, jen v Itálii má desítky jmen. O jeho použití se zmiňuje už Plinius. Mladé listy se dávají do salátů, polévek, nádivek. Ve 100 g listů je asi polovina denní dávky vitamínu C. Patří do erbuzzu a preboggion. Jméno zelinný napovídá, že i u nás dříve sloužil jako zelenina.

Mléč drsný Sonchus asper má jedlé mladé listy a stonky. Používá se podobně jako předchozí mléč zelinný. Osténky na listech se odstřihnou nůžkama.

Mochna husí Potentilla anserina má jedlý kořen, syrový nebo vařený.

Mochna plazivá Potentilla repens má jedlé mladé lisy, přidávají se do salátů.

Mrkev obecná pravá Daucus carota ssp. carota je volně rostoucí mrkev, zvaná také mrkvous. Od té pěstované se liší jedním kvítkem uprostřed květenství barvy tmavě červené až téměř černé a bílým kořenem. Jedlá je celá, kořeny však bývají dřevnaté a malé, mladou nať může nezodpovědný laik zaměnit za mladý bolehlav. Semena se používají jako koření. V severní Americe mrkvi říkají krajka královny Anny (Queen Anne's lace) a mají spoustu zajímavých receptů z jejích květů, jako například želé z květů nebo květenství v těstíčku.

Pampeliška „smetánka“ Taraxacum sect. Ruderalia je snad dostatečně známá, snad jen zmínku, že patří mezi japonskou horskou zeleninu,sansai. Pampeliškové čipsy

Pastinák setý Pastinaca sativa má stejné použití jako ten prodávaný v zelenině. Ostatně je úplně stejný, i botanicky je ten pěstovaný hodnocen jen jako varieta.

Pelyněk černobýl Artemisia vulgaris se používá jako koření na tučná jídla, obsahuje hořčiny a zlepšuje trávení. V Japonsku je někdy řazen mezi sansai, japonskou horskou zeleninu a přidává se do směsi na tempuru. V Koreji se používá k ochucení tradičního jídla Sonpyeon.

Pýr plazivý Elytrigia repens je má nasládlé jedlé oddenky, vaří se a přidávají do zeleninových směsi. Po usušení se dají umlít na mouku, ruský lovecký chléb je celý z mouky pýrové. Pýrovou mouku můžeme přidávat do pečiva v menším množství (10-15%) pro její léčivé účinky.

Růže Rosa, jedlé jsou růže divoké i pěstované kultivary. Kromě obligátních šípků je mezi nimi i řada receptů z květů (například Thajský salát s růží). Růžová zavařenina

Řebříček obecný Achillea millefolium se dá použít jako koření, mladé lístky se hodí k ochucování pomazánek, polévek a slaných jídel.

Řeřicha rumní Lepidium ruderale má excelentní ostře pikantní chuť, podobnou řeřiše seté, která se pěstuje na vatě. Hodí se zejména do pomazánek, salátů a jako čerstvá ozdoba.

Silenka obecná Silene vulgaris je oblíbená v mediterránu, kromě Itálie je tradiční zeleninou ve Španělsku, Francii, na Krétě, na Kypru a v dalších zemích. Používají se mladé listy, do salátů a zeleninových jídel. V italštině jsou k dispozici stovky receptů.

Silenka bílá Silene latifolia ssp. alba (dříve knotovka bílá) má jedlé mladé listy. Používá se v Itálii, do polévek a na pánev s vejci. Je jednou ze 27 rostlin do starobylé polévky pro chudé.

Svízel bílý Galium album má jedlou nať.

Šrucha zelná Portulaca oleracea je součástí  mnoha světových kuchyní několika kontinentů a kdysi byla pěstována a jídávána i u nás. Oblíbená je opět ve Středomoří, ale používá se i v kuchyni mexické, novozélandské a japonské.  Lístky šruchy zelné jsou dužnaté a šťavnaté, chuť může být neutrální, kyselá nebo slaná. Ochutnávka šruchy v Dobrém ránu

Tolice setá (vojtěška) Medicago sativa je též známá jako alfalfa. Ačkoliv je oblíbená, má řadu omezení a rizik, která už tak známá nejsou. Vojtěška je výživná, jedlé jsou listy a semena, která se jí i naklíčená.

Truskavec ptačí (rdesno ptačí) Polygonum aviculare má jedlé mladé výhonky, listy a semena. Semena se používají jako pohanka.

Turanka kanadská (dříve turan kanadský) Conyza canadensis pochází ze severní Ameriky. Jedlé listy a květy mají ostrou chuť, hodí se na okořenění salátů a slaných jídel.  šruchový salát s turankou.

Vesnovka obecná Cardaria draba má jedlá nerozvitá poupata, jako divoká brokolice je oblíbená opět v zemích kolem Středozemního moře.

V roce 2016 rostl před brněnskou televizí i radyk sítinovitý Chondrilla juncea, který se sbírá v Itálii do směsi preboggion.

PS: Sekla jsem se, je jich 36.